Základní vědecká poučka říká, že nejjednodušší možné vysvětlení nějakého jevu je zpravidla to správné (tzv. Occamova břitva). U rostlin – stejně jako u lidí – platí, že blízce příbuzné rostliny jsou si podobnější, a mají proto podobnou barvu. Bledule jarní (Leucojum vernum) a sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) jsou si blízce příbuzné, a je proto velmi pravděpodobné, že budou mít i podobnou barvu. Podobně je to s většinou rostlin z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae), které jsou zpravidla žluté. Je tedy možné, že většina rostlin kvetoucích v brzkém jaře je si podobných, protože jsou si zkrátka příbuzné.

Najdou se i výjimky jako třeba zmíněná sasanka, kdy sasanka hajní (Anemone nemorosa) je bílá a její blízce příbuzná sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides) je naopak žlutá. Je tedy zřejmé, že v jejich evoluci došlo k události, kdy část sasanek změnila svou barvu a oddělila se jako samostatný druh. Záhadou ale zůstává, proč nemáme na jaře kvetoucí červenou sasanku (i když červené sasanky existují, ale nevyskytují se u nás)?

Další vysvětlení lze hledat v hlavách a žaludcích opylovačů. V našich podmínkách většinu opylovačů představuje hmyz, na jaře především hmyz dvoukřídlý (mouchy, pestřenky a další) a blanokřídlý (čmeláci a včely, včetně včel samotářských). Obě tyto skupiny silně přitahují jasné barvy, tedy žlutá a bílá [1], navíc tento hmyz umí vnímat barvy v ultrafialové (UV) části barevného spektra. Přitom rostliny dost často vytváří různé vzory a návodníky viditelné pouze v UV světle, které my vůbec nevidíme. Ultrafialové vzory pak fungují jako naváděcí světla na letišti – ukazují, kudy mají opylovači na květech přistát, aby se dostali k nektaru. A právě velké množství květů, které takto září v UV spektru, je žlutých. Pro představu blatouch bahenní (Calta palustris) zde [2] nebo řada dalších příkladů v třídílném seriálu časopisu Živa [3, 4, 5].

Barevné preference opylovačů tedy vedou k tomu, že většina květů na světě je bílá nebo žlutá (a ultrafialová), o něco méně je pak modrých a růžových, květů červených je pak ještě méně. Červenou barvu totiž třeba včely vůbec nevnímají, zato motýli ano [6], nektar sající ptáci pak dokonce červené květy preferují (proto v oblastech, kde se ptačí opylovači vyskytují, je více červených květů) [7].

Jelikož je ale na jaře opylovačů poměrně málo, potřebují se rostliny ujistit, že přivábí pozornost všech, kteří letí kolem. Takový opylovač si zpravidla nedokáže zapamatovat více druhů květin najednou a pamatuje si zhruba, že „co je žluté, to je dobré“. Pro brzy kvetoucí rostliny je proto výhodné hrát spolu, tedy být si podobné, čímž vábí opylovače společně. Oproti tomu v létě, kdy rostliny mají opylovačů dost a mohou si dovolit se více zaměřit na užší skupinu z nich, snaží se jedna od druhé více odlišit.

Další možné vysvětlení pak říká, že bílá a žlutá barva jsou na jaře velmi snadno viditelné na hnědém pozadí, které v brzké jarní přírodě po roztátí sněhu dominuje (spadané listí, obnažená půda a uschlý trávník). Opylovači jsou totiž relativně krátkozrací – na velkou vzdálenost vidí mnohem hůře než my. Tím pádem skupina podobných květů jasně odlišitelných od pozadí je i pro ně mnohem lepší, než kdyby každá rostlina vypadala úplně jinak.

Závěrem, všechna zmíněná vysvětlení mohou hrát jistou roli, nicméně jejich jednotlivé příspěvky k výsledku lze jen těžko posoudit. Podobná barva květů je pro jarní rostliny potenciálně výhodná, ale částečně je to dáno i jejich příbuzenskými vztahy. V prostředí, kde je rostlin a opylovačů relativně málo (jako třeba na jaře), je výhodné být si spíše podobný se svými sousedy. Zároveň je nutné uznat, že žlutých a bílých květů je na světě zkrátka většina. Pro rostliny je totiž výhodné trefovat se barvou do preferencí svých opylovačů, a to i takovou, kterou my lidé nevnímáme (například v UV spektru).

Doufáme, že jsme tímto pomohli alespoň částečně poodkrýt delikátní a pestrobarevný svět květů.

Za tým Zeptej se vědce vypracovali Jakub a Michal