Stejně jako v lingvistice nebo filozofii je i v zoologii definice lásky poměrně komplikovaná. Jeden z problémů je antropomorfizace neboli přiřazování lidských vlastností (nejen) zvířatům. Ten náš pejsek určitě štěká, protože je naštvaný. Ten pták na stromě zpívá, protože má radost. Jistě uznáte, že zmíněné příklady nemusí popisovat realitu zcela pravdivě. Má to však své výhody i nevýhody. Díky antropomorfizaci se dovedeme do zvířat lépe vcítit, prohloubit náš vztah k nim a následně o ně pečovat či je lépe chránit. Nevýhodou je výše zmíněné zkreslení reality, které vede k zaujatým úsudkům. I proto mezi vědeckou komunitou neexistuje shoda na tom, jak jednoznačně definovat něco tak abstraktního, jako je láska ve zvířecí říši [1].

Přesto se zde o to pokusíme s pomocí etologie – vědeckého oboru, který se zabývá chováním lidí a zvířat. Už Charles Darwin prováděl mnoho pozorování právě lidí a zvířat. Snažil se nalézt společný jmenovatel emocí u obou dvou. Emoce jsou totiž základním kamenem lásky a bez nich bychom se definováním lásky u zvířat určitě neuspokojili. Darwin poprvé zvířecí emoce jako potěšení, bolest, radost a smutek popsal díky pozorování chování domácích psů a malých dětí [2]. Tento srovnávací přístup se v etologických experimentech používá dodnes a skutečně se zdá, že zvířata emoce mají [3]. Detailnější odpověď na téma emoce u zvířat je velká kapitola sama o sobě, kterou s dovolením vynecháme. Vraťme se k lásce a zaměřme se na to, jak ji experimentálně porovnat a identifikovat. 

Zklameme vás, nejsme si vědomi žádné studie, která by tento velmi těžký úkol dokázala splnit. Zato je celá řada studií popisujících různé chování zvířat, jež by se dalo považovat za demonstraci lásky. Námluvy, sex, péče o potomstvo, péče o partnera a další jsou jen krátkým výčtem chování, které mohou mít u nás lidí souvislost s láskou. Je experimentálně obtížné tuto souvislost potvrdit také u zvířat. V přírodě je navíc poměrně vzácné trávit s partnerem delší čas nebo mít pouze jednoho partnera (tzv. monogamie). Výjimkou jsou například labutě či giboni. Nejen tyto druhy mají jednoho partnera na celý život a je otázkou, zda po tak dlouhé době k němu cítí to samé, co lidé. Je možné, že zvířata z tohoto dlouhodobého svazku mohou získávat různé výhody. Být totiž celý život s jedním partnerem může například zlepšit spolupráci při získávání potravy, péči o potomstvo či obraně před predátory [4].

Dejme tomu, že určitým projevem lásky je vítání partnera po dlouhém odloučení. Příkladem může být terej bílý žijící na pobřeží severního Atlantiku. Tento ptačí druh se vždy se svým partnerem zhruba minutu vítá hlasitým voláním a šermováním svých zobáků proti sobě. Při tomto vítacím rituálu bylo pozorováno, že se po výjimečně dlouhém odloučení rodičovského páru celý rituál prodlouží až na 17 minut [5]. Určitě znáte ten pocit, kdy se váš milovaný po dlouhé době vrátí a vy ho nechcete pustit z objetí. Je na vašem posouzení, zda to souvisí s projevem lásky, je totiž možné, že by tyto projevy mohly také sloužit jako rituál k rozpoznávání mezi jedinci.

Dalším dokladem lásky může být projev smutku ze ztráty někoho blízkého [1, 4]. U lidí známe mnoho příkladů i ze svého blízkého okolí. Zmíníme však vzdálenější případ domorodých kmenů na Andamanských ostrovech, které po úmrtí svého soukmenovce odmítají jíst určité pokrmy a vyhýbají se tanci [6]. U zvířat je chování podobné truchlení také známo. Slavná primatoložka Jane Goodallová pozorovala Flinta, malého šimpanzího samce, po úmrtí jeho matky Flo. Flint se začal stranit své sociální tlupy, přestal jíst, choval se apaticky a následně zemřel [7]. Šimpanzi byli také pozorováni, jak čistí zuby zesnulému členu tlupy, což by mohlo být viděno jako pohřební rituály podobné těm lidským [8]. Známé vyobrazení smutku je skupinka slonů stojící v naprosté tichosti nad mrtvým mládětem a následný pomalý odchod připomínající truchlení. Také u kosatek, delfínů a vorvaňů bylo pozorováno opečovávání či nošení mrtvého potomka [4, 9, 10]. Další zajímavé zjištění přineslo pozorování chování paviánů čakma po ztrátě svého milovaného příbuzného. Samice, které o blízkého člena přišly, byly kvůli této ztrátě mnohem více opečovávány dalšími členy tlupy v podobě probírání srsti, což mělo pozitivní dopad na jejich stav ve formě snížení hladiny stresu a prohloubení vztahů v tlupě [11]. Právě upevňování vztahů nejen během smutku může být dalším projevem lásky.

Jak tedy lásku u zvířat rozpoznat? Na základě vědeckých studií zabývajících se aspekty lásky u zvířat (viz výše) můžeme vytvořit obecnou představu toho, co lásku určuje. Pokud by mělo zvíře cítit lásku vůči jinému jedinci, bude se snažit být tomuto jedinci nablízku a být s ním ve styku z důvodů, které přesahují základní procesy zaručující přežití (jako je lov, obrana před predátory či reprodukce). I přesto, že je toto „nutná“ podmínka při určování lásky u zvířat, zdaleka není dostačující. Dalším hlediskem, které při určování lásky pomůže, je již zmíněné truchlení, a to po úmrtí či po pouhém oddělení jedinců. Pokud by však zvíře tyto podmínky splňovalo a my pozorovali silné kladné projevy chování a i následné truchlení, stále nelze dostatečně přesně určit, zda prožívané emoce jsou shodné s těmi lidskými v situacích, kdy jde o lásku (odvážíme-li se ji takto nazvat). Láska mezi rodičem a potomkem, sourozenecká láska, přátelská láska či láska mezi životními partnery může být jiná a může být doprovázena různou intenzitou vstřícného chování či míry truchlení. Dostatečně oddělit a definovat tyto typy lásky nicméně zatím neumíme ani u lidí [12].

Lidská láska udržuje jedince ve společném svazku a prohlubuje vzájemný vztah, díky kterému jsou schopni například zůstat dlouhodobě se stejným partnerem nebo se věnovat péči o své potomky a intenzivně je bránit. Takto šířit a podporovat své geny (potomky) musí také zvířata, takže by existence lásky prospěla i jim. Stále však nevíme, jak tuto existenci u zvířat vědecky prokázat.

Pro Zeptej se vědce odpovídali Ondřej a Marie

Zdroje:

[1] Milligan, T.: ‚Love and Animals‘, in Christopher Grau, and Aaron Smuts (eds), The Oxford Handbook of Philosophy of Love, https://doi.org/10.1093/oxfordhb/9780199395729.013.6

[2] Darwin C. 1871. The Descent of Man and Selection in Relation to Sex. Reprint, New York: Random House, 1936

[3] de Vere, A.J., Kuczaj, S.A.: Where are we in the study of animal emotions?. WIREs Cogn Sci, 2016, https://doi.org/10.1002/wcs.1399

[4] Bekoff, M.: Animal Emotions: Exploring Passionate Natures: Current interdisciplinary research provides compelling evidence that many animals experience such emotions as joy, fear, love, despair, and grief—we are not alone, BioScience, 2000, https://doi.org/10.1641/0006-3568(2000)050[0861:AEEPN]2.0.CO;2

[5] Nelson, B.: The Gannet. T & A D Poyser, Berkhamsted, 1978

[6] Radcliffe-Brown, A. R.: The Andaman Islanders. Cambridge University Press, 1922

[7] Goodall, J.: Through a Window. Boston: Houghton-Mifflin, 1990

[8] van Leeuwen, E., Cronin, K., Haun, D.: Tool use for corpse cleaning in chimpanzees. Sci Rep, 2017, https://doi.org/10.1038/srep44091

[9] Reggente, M. A. L., Alves, F., Nicolau, C., Freitas, L., Cagnazzi, D., Baird, R. W., Galli, P.: Nurturant behavior toward dead conspecifics in free-ranging mammals: new records for odontocetes and a general review. J. Mammal, 2016, https://doi.org/10.1093/jmammal/gyw089

[10] Douglas-Hamilton, I., Bhalla, S., Wittemyer, G., Vollrath, F.: Behavioural reactions of elephants towards a dying and deceased matriarch. Appl. Anim. Behav, 2006, https://doi.org/10.1016/j.applanim.2006.04.014

[11] Engh, A. L., Beehner, J. C., Bergman, T. J., Whitten, P. L., Hoffmeier, R. R., Seyfarth, R. M., Cheney, D. L.: Behavioural and hormonal responses to predation in female chacma baboons (Papio hamadryas ursinus). Proc Biol Sci. 2006, https://doi.org/10.1098/rspb.2005.3378

[12] King B.J. 2013. How animals grieve. University of Chicago press. London. URL: https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=c9iR9kJWmRcC&oi=fnd&pg=PP8&ots=PHJAuPpVz7&sig=zLOk0x1DAqubJCbH-BxDvOM3t6g&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false