Jak to, že sníme?

Tajemství obrazů a příběhů, které zažíváme v průběhu noci, kdy se náš mozek odpojuje od vnějšího světa, fascinuje lidstvo už… no, těžko si představit, že někdy nefascinovalo. Existenci snů si lidé často vykládali jako poselství bohů a jejich symbolice přisuzovali vize budoucnosti, které sepisovali do podob snářů. O sny se od starověku zajímali filozofové a s nástupem Freuda i psychologové.

Snaha o experimentální studium snů vznikla de facto jako vedlejší produkt studia spánku teprve na počátku 50. let 20. století [1]. A bohužel nám tento mladý obor zatím na prastarou otázku o původu snů neumí dát ucelenou odpověď. Důvodem je především fakt, že jsme při výzkumu snů závislí na tom, co nám o svých spánkových vidinách studovaní jedinci řeknou, a že máme jen velmi omezené možnosti, jak sny manipulovat [2]. Nicméně na mytologii a čistou spiritualitu už naštěstí odkázáni nejsme.

Je to jinak, než jsme si mysleli!

Těm z nás, kdo se někdy alespoň minimálně zajímali o spánek, je známo, že se v jeho průběhu střídají fáze REM (z ang. Rapid Eye Movement) a NREM [(Non-)Rapid Eye Movement]. Poměrně dlouho se předpokládalo, že noční vize jsou výhradně spojeny s REM fází. Nicméně tato teorie byla vyvrácena již na počátku 21. století [3–5]. Pro některé tedy možná překvapivě – sny se nám zdají i v NREM fázi, jen jsou zpravidla méně divoké, realističtější a kratší [6].

Toto zjištění poněkud „hodilo vidle“ do vůbec prvního moderního, neurofyziologicky podloženého modelu tvorby snů, tzv. hypotézy aktivace a syntézy (activation-synthesis hypothesis), publikované v roce 1977 [7]. Ta tvrdila, že sny vznikají důsledkem aktivace mozkového kmene během REM spánku, ze kterého se následně šíří náhodné signály až do mozkové kůry předního mozku, který se tento chaos snaží interpretovat (syntetizovat) ve smysluplný výjev. Úskalím této teorie bylo, že zcela vylučovala jakoukoliv spojitost snů s našimi emocemi a vzpomínkami. To odporuje pozdějším pozorováním a teorii o možných biologických rolích snů (tedy proč jsou významné pro náš organismus), které naopak jejich důležitost pro zpracovávání vzpomínek a emocí podtrhují [8].

Nicméně popisovaný jev aktivace mozkového kmene a mozkových vln šířících se z něj do předního mozku je pravděpodobně jednou z cest vedoucích k projevu dnes obecně nejpřijímanější hypotézy. Ta říká, že základním mechanismem snění je aktivace nervových drah předního (frontálního) mozku a limbického systému (mj. zahrnujícího zásadní centra pro zpracování emocí a paměti — amygdalu a hipokampus). Tyto dráhy využívají jako svého chemického posla (neurotransmiter) dopamin. V anglické literatuře můžeme tuto hypotézu najít pod názvem „dopaminergic frontal hypothesis“, neboli „dopaminergní frontální hypotéza“ [9].

Dopamin je molekula, která je zodpovědná za tzv. systém odměn. Mozek nám ho vyplavuje při každém zážitku, který vyhodnotí jako významný nebo odměňující, ať už je to kousek čokolády, „lajk“ na Facebooku, nebo „lajna“ kokainu. Tomuto dopaminovému okruhu je v bdělém stavu přisuzována naše emotivnost a motivace, které se ve spánku přelévají do samotného fenoménu snění, v němž si jsme stále schopni uvědomovat sebe sama.

Snad by se dalo říct, že dopamin je takovým producentem našeho snového filmu (ten, který umožní celý projekt, ovšem bez pravomoci rozhodnout, kam se snímek bude ubírat dál). O jeho žánr, atmosféru a emoce se však stará celý neurochemický ansámbl (většinou však bez režiséra). V jeho popředí podle všeho stojí acetylcholin – zásadní neurotransmiter, který si nejspíše většina lidí na první dobrou spojí se svalovou činností, nicméně plní i nezastupitelné role v našem mozku. V souvislosti se sny si ho lze představit jako uměleckého šéfa, který se významně podílí na bizarnosti a živosti obrazů v REM spánku, kdy jeho hladiny dosahují téměř stejných výšin jako ve stavu bdělosti [10].

Proč sny zapomínáme?

Je vskutku fascinující, že ačkoliv většinu noci prosníme, ráno si z našeho snového putování pamatujeme často jen střípky nebo tvrdíme, že se nám „nic nezdálo“. Proč? Byť by se dalo očekávat, že na tuto otázku budou již známy odpovědi, pokorně přiznáváme, že jsme nenašli příliš mnoho studií, které by se přímo zabývaly otázkou zapomínání snů.

Jak už bylo řečeno, sny se nám zdají v obou typech spánku (REM i NREM) a rozpomenutí se na ně zásadně (ne však výhradně) závisí na tom, kdy se probudíme. A stejně jako jsou charaktery snů v různých fázích odlišné, tak se nejspíš liší i důvody, proč sny v nich prožité zapomínáme.

V NREM fázi je mozek v hlubším útlumu. Aktivita mozkové kůry, hipokampu i vizuálních oblastí je slabší, což vede k méně barvitému obsahu snů. Nejen tedy, že se snové prožitky hůře ukládají, ale ani nejsou tak výrazné, aby se zapsaly do paměti [2, 4].

Naopak živost a bujarost REM spánku je důvodem, proč si právě po ní lidé pamatují sny častěji (mají zkrátka hlubší otisk), obzvláště, když je člověk probuzen v průběhu této fáze nebo těsně po ní. A mimochodem, právě z REM fáze se sami od sebe většinou budíme. Avšak ani bizarnost těchto obrazů nic nezaručuje. Zapomínání „REM snů“ se mj. připisuje nízké hladině noradrenalinu – neurotransmiteru, který je klíčový pro stabilizaci paměťových stop. Mozek tak nemá chemické podmínky na to, aby snové prožitky převedl z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Nicméně silně emočně zabarvené sny se někdy do paměti vtisknou, protože emoční centra, především amygdala, mohou krátkodobě hipokampus aktivovat [11] a ten informaci do paměti zapíše.

Křehké paměťové stopy snu

Nejnovější hypotézy si vysvětlují zapomínání snů přechodem mozku mezi dvěma stavy s odlišnými hladinami neurotransmiterů a hormonů při probuzení. Tento přechod provází prudké zvýšení hladiny stresového hormonu kortizolu. Vysoká hladina kortizolu při probuzení spouští stav zvýšené pozornosti a aktivuje přední mozek. Tím pravděpodobně narušuje křehké paměťové stopy snu, které vznikly v prostředí s nízkou hladinou noradrenalinu a dalších faktorů, které uložení vzpomínek znesnadňují [12].

Na závěr je však nutno dodat, že schopnost pamatovat si sny lze trénovat (na čemž ostatně stojí mnohé výzkumy snů) a tato schopnost je vysoce individuální [13].

Pro Zeptej se vědce odpovídala Markéta