Děkujeme za pěkný dotaz. Svíčka po zapálení hoří, protože má dostatečný přísun dvou nezbytných složek pro hoření: paliva a okysličovadla. Palivem je roztavený vosk. Ten vzniká v okolí hořícího knotu, který roztavený vosk nasává. Díky vysoké teplotě knotu se tekutý vosk přemění v páru, která pak v okolí knotu hoří, a tak udržuje jeho vysokou teplotu a celý cyklus se může opakovat (viz obrázek, upraveno z reference [1]). Okysličovadlem je kyslík ze vzduchu, jehož chemická reakce s parami vosku uvolňuje teplo a světlo: říkáme, že svíčka hoří [2].
Když na hořící svíčku silně foukneme, proud vzduchu odfoukne páry vosku mimo knot (odfoukneme plamen pryč) a současně tento proud vzduchu skokově ochladí knot. V nově vzniklé situaci nemáme dostatek paliva v okolí knotu, a proto svíčka zhasne. Nic na situaci nemění, že v našem výdechu je stále poměrně vysoká koncentrace kyslíku [3].
Jako zajímavost lze podotknout dvě skutečnosti. První je, že ze zhaslé svíčky stoupá šedobílý kouř, který je tvořen zbylými parami vosku. Když špičku kouře opět zapálíme, svíčka opět začne hořet, protože plamen od zapálení doputuje po parách vosku až dolů ke knotu. Tak získá zpět potřebnou teplotu k udržení plamene a tavení vosku, jak je popsáno výše.
Druhou zajímavostí je, že mírné fouknutí naopak hoření svíčky prospěje. Proč? V našem výdechu je stále vysoká koncentrace kyslíku (asi 17 % oproti 21 % ve vzduchu [3]). To znamená, že mírné fouknutí lehce zvýší koncentraci kyslíku v okolí hořícího knotu, kde je koncentrace kvůli hoření snížená oproti koncentraci v okolním vzduchu, a ten tak vzplane silnějším plamenem. To je moc pěkný efekt, který si Váš čtyřletý syn může vyzkoušet sám, samozřejmě pod Vaším dozorem. Přejeme pěkné experimentování!
Zdroje:
Další čtení prověřené autorem:
