Na začátek je důležité ujasnit pojem zpracování emocí. Emoce jsou každodenní součástí života již od narození a chápeme je jako reakce člověka na přicházející podnět – příjemný nebo nepříjemný prožitek, který je spojený s tělesnými změnami a určitým pohybovým chováním (tj. výraz tváře, postoj, hlas…) [1, 2]. Člověk se v průběhu života učí emoce zpracovávat, jinými slovy regulovat. Regulaci emocí chápeme jako proces, kterým vědomě či nevědomě určujeme, které emoce máme, jak je prožíváme a jak je svému okolí projevujeme, případně se učíme tlumit nežádoucí podněty [1].
Lidský mozek je neobyčejně složitý orgán a zrovna emoce souvisí s řadou různých částí mozku zároveň. Tyto části však nedozrávají současně, ale postupně v průběhu dětství a dospívání [3]. Nelze tedy jednoznačně odpovědět, zda je dětský mozek obecně zralý na zpracování emocí.
V raném dětství je dominantní část mozku nazývaná limbický systém [4]. Jeho součástí je amygdala. Ta patří mezi struktury mozku, které jsou při narození na velmi zralé úrovni, její funkce jsou aktivní velmi brzy – vyzrávají u novorozenců jako jedny z prvních. Emoční situace tak mozek může nejen registrovat, ale dokonce si je i pamatovat. Amygdala zpracovává vstupní informaci (především citové povahy), přiřazuje událostem emoční náboj a zhodnocuje jejich význam. Náš mozek si ukládá události s výrazným emočním nábojem (kladným i záporným) velmi brzy po narození (a je pravděpodobné, že už i před ním) [3].
Oproti tomu zrání prefrontální mozkové kůry (ta se nachází v přední části lebky, před ostatními částmi mozkové kůry) je spojeno s vývojem morální zralosti, schopnosti vcítit se do druhého, zapojení se ve společnosti a respektování jejich pravidel, kultivace projevu, ale i řešení problémů apod. Klíčovou úlohou prefrontální kůry je tlumení nepřijatelného, nevhodného, či kontraproduktivního chování (s opačným účinkem). K jejímu plnému dozrání dochází až kolem 18. roku věku [3]. Lze říci, že prefrontální mozková kůra reaguje na podnět pomaleji (s rozumem) a je zodpovědná za racionální zpracování emočních informací. Má stěžejní úlohu v regulaci emocí v dospívání a dospělosti [4].
Velmi zjednodušeně lze tedy vymezit dvě hlavní oblasti mozku, které souvisejí s emocemi – emoční a rozumovou. Chování selhává, když emotivní systémy převáží nad rozumovými kontrolními systémy. Tímto rozdělením však nelze zachytit složitost a proměnu emočně řízeného chování v průběhu vývoje v dětství a dospívání [5]. V současné době se výzkumy spíše zaměřují na propojenost jednotlivých oblastí mozku a vytváření spojů mezi nimi, než na jednotlivé oblasti samostatně. Díky tomu víme, že k posunu ve spojení mezi emoční a rozumovou částí začíná docházet přibližně mezi 11. a 13. rokem a další změny spojů probíhají do věku 21 let [5].
Jaký vliv na tyto spoje má rodičovství a styl výchovy, je předmětem zkoumání. Zatím výzkumy naznačují, že rodičovství může ovlivnit sociální a emoční vývoj dítěte působením na formování vyvíjejícího se mozku dítěte [6] a vztah rodič–dítě a rodinné prostředí na rozvoj regulace emocí má vliv [7].
Pro zdravý vývoj dítěte v emoční oblasti jsou klíčové první měsíce života, zejména interakce matky a dítěte. Na tvorbě emocí (zejména na pocitech „je mi dobře“, „není mi dobře“) se podílí ještě jiná oblast mozku: tzv. ostrovní lalok, který souvisí také s tzv. emoční inteligencí. Tu můžeme popsat jako schopnost a dovednost, díky které je člověk schopen zvládat běžnou i mimořádnou zátěž. Je velmi zajímavé, že tato oblast je stimulována příjemnými a jemnými doteky těla dítěte [3].
Každé dítě se rodí jiné a má „ve vínku“ jiné emoční vyladění: některé je stydlivé, jiné má sklony ke vzteku, pláči, jiné je radostnější apod. Zpracovávání emocí se vyvíjí v souladu s vrozenými rysy člověka (jeho temperamentem). Dítě se postupně učí své emoce ovládat a potlačovat v souvislosti se společenskými normami [4]. V rodinách s pozitivním a podpůrným prostředím a stálými pravidly se dětem obvykle daří osvojit si zdravé způsoby, jak své emoce zpracovávat. Naopak děti v rodinách s nestálými pravidly a nepřátelstvím mohou projevovat nadměrné nebo nedostatečné reakce na emocionální podněty [7].
Úspěšné pokusy o regulaci emocí jsou klíčové pro zdravý psychický vývoj. Dětem umožňují vyrovnat se s životními obtížemi tím, že v případě potřeby cíleně změní svůj emoční stav. Naopak je známo, že přetrvávající negativní vliv v dětství zvyšuje riziko deprese v dospívání [8]. Na toto téma v současné době probíhají další výzkumy a diskuze, proto můžeme předpokládat, že za pár let bude odpověď mnohem přesnější.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Pavlína
Zdroje:
[1] VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2010. ISBN 978-80-246-0841-9.
[2] https://www.jcu.cz/images/veda-a-vyzkum/habilitacni-prace/habilitacni_prace_trnka.pdf [3] OREL, Miroslav a kol. Člověk, jeho mozek a svět. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Psyché. ISBN 978-80-247-2617-5.
[3] OREL, Miroslav a kol. Člověk, jeho mozek a svět. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Psyché. ISBN 978-80-247-2617-5.
[4] POLÁČKOVÁ ŠOLCOVÁ, Iva. Emoce: regulace a vývoj v průběhu života: funkce a zákonitosti emocí, sociální a kulturní souvislosti, měření emocí. Vydání 1. Praha: Grada, 2018. Psyché. ISBN 978-80-247-5128-
[5] https://doi.org/10.1016/j.neulet.2017.11.055
[6] https://doi.org/10.1007/7854_2021_276
