Nejprve je nutné si ujasnit termíny tak, abychom věděli, o čem se bavíme. Jaderná neboli nukleární zima je teoretický globální klimatický jev, během něhož rozsáhlé ohnivé bouře vzniklé v důsledku masivní jaderné války vnesou do horních vrstev atmosféry obrovské množství mikroskopických částic. Ty výrazně snižují množství slunečního záření dopadajícího na povrch Země, což vede k prudkému ochlazení klimatu.
Koncept nukleární zimy se dostal do širšího povědomí na počátku 80. let díky týmu výzkumníků označovanému podle jejich jmen zkratkou TTAPS [1]. Jejich práce ukázala, že i regionální, tedy nikoli jen celosvětové jaderné konflikty mohou vést k významným klimatickým změnám s možným globálním dopadem, včetně ochlazení, narušení zemědělství a rozsáhlých škod na ekosystémech.
Stručný popis mechanismu nukleární zimy
1. Ohnivé bouře a vnášení sazí: Jaderné výbuchy v hustě obydlených oblastech způsobují rozsáhlé požáry s možností vzniku ohnivých bouří. Ty vynášejí do stratosféry (vrstvy atmosféry cca 10–50 km nad povrchem Země) velké množství černého uhlíku (sazí) a dalších drobných částic.
2. Snížení množství slunečního záření: Částice v atmosféře pohlcují a rozptylují sluneční světlo, čímž se snižuje množství energie dopadající na povrch Země.
3. Globální ochlazení: Zeslabené sluneční záření vede ke snížení teplot pevniny i oceánů. V modelech lze toto ochlazení sledovat i po několik let, v závislosti na množství částic v horních vrstvách atmosféry a konkrétních podmínkách ovzduší [1, 2].
Proč nenastala jaderná zima?
Důvody, proč testy jaderných zbraní za studené války nevyvolaly nukleární zimu, jsou především dva.
První vyplývá z popisu mechanismu vzniku v bodě jedna. Při jaderných testech prováděných za studené války většinou nedocházelo k rozsáhlým ohnivým bouřím, které by mohly vynést masivní množství sazí do vyšších vrstev atmosféry. Ohnivé bouře – často nad hustě osídlenými oblastmi s velkým množstvím hořlavých materiálů – jsou klíčovým mechanismem vedoucím k nukleární zimě. Většina testů probíhala buď v řídce obydlených lokalitách, nad oceánem či později pod zemí, takže nevyvolala potřebné podmínky pro vznik dlouhodobého globálního ochlazení.
Druhá nutná podmínka je pak dostatečné množství výbuchů v daném časovém intervalu. Neexistuje jednoznačná shoda na tom, kolik jaderných výbuchů přesně je zapotřebí k vyvolání „plné“ nukleární zimy.
Novější studie, založené na moderních klimatických modelech, ale ukazují, že i omezený jaderný konflikt (například v rozsahu 100 bomb, každá o síle přibližně 15 kilotun, což je velikost výbuchu v Hirošimě) by mohl do atmosféry vnést dostatečné množství sazí a částic, aby vyvolal významné globální klimatické změny, byť ne tak extrémní jako u „plné“ nukleární zimy [3, 4]. Je nutné podotknout, že i to je dalece za jakýmikoli testy, kdy se výbuchy prováděly postupně, s dostatečným časovým a geografickým odstupem.
Pro Zeptej se vědce odpovídal Marek
Zdroje:
[1] https://doi.org/10.1126/science.222.4630.1283
[2] https://doi.org/10.1063/1.3047679
