Horká vana během zimního období a následné „zchlazení“ venku se velice podobá principu finské sauny, přestože je tu pár rozdílů: 1) zatímco vy si dáváte horkou vanu (jste mokrý, kdežto v sauně jste „suchý“), teplota vody jen stěží bude dosahovat 80–110 °C, jako v nejčastějším případě dosahuje teplota vzduchu v sauně, 2) zchlazení těla venku není to samé jako ponoření se do bazénu studené vody a 3) saunu si Finové dopřávají v průměru 2–3× týdně, dá se tedy hovořit o formě pravidelného otužování (o kterém bude řeč později). Pokud si však dovolíme tyto odlišnosti ignorovat, můžeme se podívat na pár studií o vlivu finské sauny na lidské tělo.

Během sauny člověk pobývá 5 až 20 minut v prostředí horkého (80–110 °C) a suchého (10–20 % vlhkosti) vzduchu, po kterém se prudce zchladí (sprcha, plavání, ledová lázeň). Tyto cykly se opakují 1–4× během jednoho sezení, po kterém následuje rehydratace (často i alkoholem [1]). Vliv sauny na snížení kardiovaskulárních onemocnění je dlouhodobě znám [2]. Během pobytu sauně a následném ochlazení se zvýší tepová frekvence na 120–150 za minutu, dochází ke snížení krevního tlaku [3], potlačení zánětlivé reakce těla [4], pozitivním změnám v metabolismu tuku a cukru [5, 6] a dalším. Sporadicky se sice objevují případy, kdy lidé měli v sauně zdravotní problémy, ať už popáleniny či infarkty, v obou případech je však na vině starý známý – alkohol [7].

Nyní k druhé podotázce. Pokud se jedná opravdu jen o krátký výlet ke kontejneru a zpět, nemělo by to vaše tělo vůbec poznat, zvláště pokud tyto výlety praktikujete často. Musíme totiž rozlišit dvě různé teploty, když se bavíme o naší „normální tělesné teplotě“, a to vnitřní (core) a vnější (peripheral). Zatímco vnitřní má příjemných 37 °C (plus minus 1 stupeň), teplota vnější kolísá až o několik stupňů oproti vnitřní teplotě v závislosti na okolí [8]. Pokud se vaše vnitřní teplota sníží pod přijatelnou úroveň (cca 36,2 stupňů), začne se vaše tělo nekontrolovatelně třást, což vede k produkci tepla, a to jak pohybem svalů, tak zvýšeným metabolismem (aby měly svaly dost energie na pohyb). Takto můžete vyprodukovat až 5× více energie než při normálním stavu. Při teplotách nižších už tělo nedokáže samo s podchlazením bojovat a musíme mu dodat teplo zvnějšku. Jako představitele „vnější teploty“ si můžete představit dlaně, chodidla, nos a uši. Nedávná studie na skandinávských vojácích (obecně se hodně fyziologických poznatků získalo na myších, králících nebo vojácích) ukázala, že ponoření rukou do studené vody na 20 minut vedlo k úplnému návratu na původní teplotu během pouhých 4 minut u 90 % vojáků [9]. Zbytek vojáků měl však teplotu rukou nižší už na začátku měření, což vede k domněnce, že oněch 10 % vojáků už mělo silnou adaptaci na nižší teplotu. Přizpůsobení se nižším teplotám se totiž může měnit s pohlavím, věkem a tréninkem, jako je například…

…otužování. Na rozdíl od sauny jsou závěry studií sporné. Asi všichni máme toho jednoho kamaráda, který venku nosí tílko, i když ptáci mrznou v letu a mrtví padají k zemi, a pak toho druhého, který onemocní při sledování dokumentu o tučňácích, což nás vede k poznatku, že otužování je silně individuální a ne pro každého. Proč? Při otužování (pobytu ve studené vodě) dochází k aktivaci dvou mechanismů, které se snaží s touto zvláštní situaci vyrovnat: reakce na chlad a reakce na tonutí (ta se spustí, pokud je váš obličej mokrý, studený a dýcháte přerušovaně). Právě tato nesourodá kombinace, kdy se vám kvůli chladu nekontrolovatelně zrychlí dýchání, lépe se prokrví ruce a nohy a naopak kdy se vám při topení potlači dýchání a prokrví orgány, může vést k arytmii a někdy i smrti, a to i v případě jinak zdravých jedinců [10, 11].

Pokud však budeme tyto hororové scénáře ignorovat, má otužování své výhody. Jak několik studií ukázalo, má otužování, podobně jako sauna, pozitivní vliv na náš metabolismus [12], imunitní systém [13] a na odolnost vůči chladu obecně. Studie však byly dělány většinou na otužilcích, kteří ve studené vodě plavou (pohybem produkují teplo pro udržování vnitřní teploty). Pasivní pobyt na studeném vzduchu může být proto kontraproduktivní. Nízká teplota (nemluvíme o otužování, ale o podchlazení) utlumuje imunitní systém, což může vést k onemocnění [14].

Co se týče dlouhodobých problémů, jako je například revma nebo onemocnění ledvin, dle amerického Centra pro kontrolu nemocí a prevenci (CDC) má na rozvoj revmatu vliv spíše váš věk, fyzická kondice a váš životní styl celkově [15]. Na prokázání vztahu mezi nízkými teplotami a rozvojem revmatu existuje jen pár studií. U ledvin je situace trochu složitější, při podchlazení dochází ke změně v hladině draslíku a sodíku v krvi a překvapivě k častějšímu močení. Tato kombinace vede k dehydrataci, která se dá srovnat se situací, kdy 24 hodin nepijete žádnou vodu. Tento stav je však pozorován až po delší době a jde lehce zvrátit návratem do normální teploty. Více se můžete dočíst v krátkém přehledovém článku „The hypokalaemia that came from the cold“ [16]. Překvapivě však pobyt v lehce chladnějším prostředí obecně prodlužuje délku života různých živočišných druhů [17].

Ze všech zmíněných studii se tedy dá usuzovat, že pobyt v chladu nám může být prospěšný, vždy bychom ale měli mít na paměti, že každé tělo funguje a reaguje na chlad jinak a ke všemu bychom proto měli přistupovat s mírou. Zdá se však, že vystavovat se různým teplotám je pro naše tělo prospěšné.

Pro Zeptej se vědce odpovídal David