Šetrnost k životnímu prostředí?

Šetrnost k životnímu prostředí je v kosmetickém průmyslu široký pojem a může se týkat složení posuzovaného výrobku nebo jeho obalu, použité výrobní technologie, způsobu získávání původních surovin pro výrobu nebo osudu výrobku po jeho použití. Na první pohled se však šetrnost k životnímu prostředí u dvou různých kosmetických značek či produktů poznat nedá. Spotřebitel musí vědět více o složení výrobku, uvedených certifikacích a také o tom, jak s daným produktem poté nakládat během jeho užívání a likvidace.

Kosmetické produkty nebo čisticí prostředky se často skládají z tenzidů, což jsou povrchově aktivní látky – to znamená, že se např. hromadí mezi mastnotou a vodou, a usnadňují tak rozpouštění a odstranění nečistoty. Odstranit nečistotu mohou díky tomu, že se skládají jak z polární, tak z nepolární části. Polární část má raději vodu, nepolární část má raději tuky. Podle polární části tenzidy dělíme na anionické, kationické a amfoterní. 

Detergenty jsou výrobky tvořené směsí tenzidů a dalších látek, které mají schopnost odstraňovat nečistoty z pevných povrchů. Jedná se o prostředky na mytí nádobí, šampony, sprchové gely, kapalné prací prostředky apod. Kosmetické výrobky typu krémů na obličej a tělo se skládají z vodné a olejové (tukové) složky, emulgátorů, které musí tyto dvě fáze spojit, konzervantů, aby se vodná fáze nekazila, vonných složek a dalších látek dle konkrétního typu kosmetického výrobku [1].

Biologická rozložitelnost (odbouratelnost) tenzidů a kosmetických surovin obecně závisí na jejich chemické struktuře. Některé tenzidy slouží jako zdroj uhlíku (potrava) pro některé druhy mikroorganismů a ty je potom rozkládají na jednoduché anorganické sloučeniny (vodu, oxid uhličitý, dusičnany, sírany, fosforečnany apod.). V první fázi se tenzidy rozloží na látky, které už nejsou povrchově aktivní, a ve druhé fázi se rozloží na jednoduché anorganické sloučeniny [1].

Na životní prostředí mají tenzidy obecně nízký dopad. Patří mezi látky málo toxické – dávka, která způsobí smrt poloviny testovaných živočichů (LD₅₀), je 5–15 g/kg váhy – či mírně toxické (LD₅₀ 0,5–5 g/kg) [1, 2]. Vše závisí na rozpustnosti tenzidu ve vodě, jeho náboji, molekulové hmotnosti, na koncentraci dané látky v prostředí a také na tom, zda k rozkladu tenzidu dochází za přístupu či bez přístupu kyslíku. Za přístupu kyslíku jsou odbouratelné téměř všechny tenzidy, bez přístupu kyslíku k odbourávání u některých tenzidů buď nedochází, nebo se tak děje velmi pomalu [1, 3]. Všeobecně nejhůře odbouratelné jsou kationické tenzidy, protože usmrcují mikroorganismy, které by je měly rozkládat. Jak kationické, tak anionické tenzidy se silně váží na čistírenské kaly v čistírnách odpadních vod a jsou pomaleji odbouratelné, na rozdíl od neionických tenzidů, které se taky zachycují na čistírenský kal, ale jsou rychle odbourávány [3, 4].

Nabídka různých typů detergentů a kosmetických přípravků na trhu je velmi široká a každý druh má svou skupinu spotřebitelů. Výrobky prodávané na našem trhu by se daly všeobecně označit jako bezpečné a je jen na koncovém zákazníkovi, který výrobek si vybere a co od něj očekává – zda u něj rozhoduje složení výrobku, jeho cena, původ surovin, ekologická odpovědnost výrobce či podoba obalu a jeho recyklovatelnost. Pokud například budete u čisticích prostředků hledět pouze na ekologickou stránku věci a koupíte výrobky, které v sobě jako aktivní látku (ta, která má mycí, čisticí účinek) mají ocet nebo sodu, jedná se možná na první pohled o ekologičtější výrobek než čisticí detergenty na bázi anionických tenzidů (např. alkylpolyglykolsulfátů apod.), co se týče odbouratelnosti v životním prostředí. Nemůžete však od takového výrobku čekat, že bude mít stejnou mycí účinnost. Navíc anionické tenzidy pro kosmetiku se dnes vyrábějí převážně z obnovitelných surovin – z mastných alkoholů původem z kokosového oleje či palmojádrového tuku [1] – zatímco suroviny pro výrobu sody se získávají těžbou z neobnovitelných surovin.

Nejzásadnější dopad?

Které vlastnosti výrobku mají nejzásadnější dopad? Na to bohužel neexistuje jednoznačná odpověď. Všeobecně vždy záleží na tom, v jaké míře se látky dostanou do životního prostředí. 

Například všechny tenzidy obsažené v odpadních vodách jsou vypouštěny přes čistírnu odpadních vod do životního prostředí, kde mohou mít negativní vliv na organismy, které ve vodních tocích žijí (prvoci, korýši, řasy, ryby apod.). Množství tenzidů proto nesmí být takové, aby vodní organismy ohrožovalo [1, 2]. Jiný vliv mají tenzidy na nás, jelikož při mytí či jiné aplikaci kosmetického přípravku působí pouze na povrchu těla. Vodní organismy však v takovém prostředí žít musí, aniž by měly na výběr. 

Do odpadních vod se však tenzidy dostávají většinou naředěné užitím v domácnosti, dále se pak ředí a odbourávají ještě v čistírně odpadních vod a konečné množství tenzidu, které se dostane do vodních toků, je ještě menší – přibližně 1000× nižší, než je smrtelná koncentrace čisté látky [1, 2]. 

V případě detergentů, především u pracích a čisticích prostředků, se do odpadních vod dostávají z výrobku i další složky, které mohou mít negativní vliv na životní prostředí [1]. U kosmetických produktů jsou zmiňovány například uměle vyrobené organické polymery o velké molekulové hmotnosti, které jsou rozpustné ve vodě. Obecně platí, že čím jsou tyto polymery větší, tím lépe se zachytávají v čistírenském kalu, ale o to hůře jsou biologicky rozložitelné [2]. Tyto látky se dle podmínek normy ISO 16128-2:2017 nesmí vyskytovat v přírodní kosmetice [5].  

Od roku 2007 na základě nařízení Evropského parlamentu také vstoupil v platnost regulační systém REACH, který zajišťuje vysokou úroveň ochrany lidského zdraví a životního prostředí před užíváním chemikálií. Dále tento program stanovuje podmínky uvádění chemických látek a jejich směsí na evropský trh [1, 6]. 

Seznam nebezpečných nepotravinářských výrobků je shromažďován například pod Rapex [7]. 

U většiny kosmetických surovin je dnes snaha o výrobu z obnovitelných zdrojů. Těmi jsou především palmový olej, palmojádrový a kokosový tuk. Environmentální dopad pěstování těchto obnovitelných zdrojů je však značný. Výhody palmových a kokosových plantáží jsou především ekonomické. Na výrobu kosmetických surovin, ke které byl použit palmový olej či palmojádrový tuk získaný pouze z ekologicky udržitelných plantáží (SPO – Sustainable Palm Oil), by měla dohlížet nevýdělečná organizace The Roundtable on Sustainable Palm Oil (RSPO) [8] a Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU o dodávání na trh Unie a vývozu z Unie některých komodit a produktů spojených s odlesňováním a znehodnocováním lesů [9]. 

Chyták či greenwashing?

V dnešní době už většina firem – ať už tyto firmy skutečně ekologicky odpovědné jsou, nebo nikoli – uplatňuje metody green marketingu, což je marketingová metoda, která upřednostňuje ekologickou bezpečnost podporou produktů, jež během výrobního procesu, užívání či likvidace neohrožují životní prostředí [10]. 

Strategiemi green marketingu se pak firmy snaží cílit na ekologicky odpovědné spotřebitele. Průzkum Nielsen Media Research už v roce 2015 ukázal, že dvě třetiny spotřebitelů jsou ochotny zaplatit za produkt více, pokud je jeho výroba ekologicky odpovědná [11, 12]. 

Některé firmy svou produkci opravdu uzpůsobují, a tím snižují dopad na životní prostředí, některé naopak ekologicky odpovědnou produkci pouze deklarují, aniž by tomu tak ve skutečnosti bylo, a tím se dopouštějí tzv. greenwashingu [13, 14]. Green marketing tak pouze účelově zneužívají. Zneužitím firmy riskují svou reputaci a možný zisk, s tím navíc bohužel roste i nedůvěra spotřebitelů k produktům a firmám, které ekologicky odpovědnou výrobu opravdu uplatňují [11].

Greenwashingu se mohou firmy dopouštět nejrůznějšími cestami, mezi tzv. hříchy greenwashingu patří těchto sedm „chytáků“ [15, 16]:

1. Skrytý kompromis – výrobek je vnímán jako ekologický na základě několika dobrých vlastností, ale přitom se při jeho výrobě firma dopouští činností, které poškozují životní prostředí. To už ale samozřejmě na obalu výrobku nepřizná.
2. Absence důkazu – výrobek je vydáván za neškodný pro životní prostředí bez jakéhokoli důkazu, společnost u výrobku například přidává ničím neověřené statistiky.  
3.  Nejasnost – firma u výrobku deklaruje vlastnosti, které jsou nejasné nebo jim spotřebitel nemůže plně rozumět. Např. tvrzení výrobek je netoxický – to však nelze tvrdit, protože vždy záleží na užitém množství dané látky. 
4. „Uctívání falešných značek“ – firma u výrobku použije smyšlené logo či tvrzení, které se tváří jako udělené od nezávislé organizace, což má podpořit vnímání výrobku jako šetrného k životnímu prostředí. Běžné fráze jsou např. ekologicky bezpečný či ekologicky preferovaný. 
5. Účelové klamání – firma u výrobku tvrdí, že je něčím jiným, než z právního hlediska ve skutečnosti je. Např. výrobek neobsahuje určité látky, které ale stejně obsahovat nemůže, jelikož jejich použití je protizákonné.
6. Menší zlo – výrobek je označen jako ekologický a obsahuje tvrzení, že znečišťuje životní prostředí méně než většina výrobků v odpovídající kategorii. 
7. Falešné certifikace – výrobek používá falešná nebo neexistující razítka, etické či ekologické certifikáty. Firmy spoléhají na to, že zákazníky často nenapadne si pravost certifkátu ověřit.

V rámci kosmetického průmyslu se greenwashingu může firma dopouštět i nevědomky. Je to dáno i tím, že stále není dána jednotná legislativa, co se za „zelený produkt“ považuje, a co ne. Momentálně existuje několik kategorií, na které můžete jako spotřebitel hledět: výrobek je složený pouze z přírodních surovin (suroviny získány z přírody bez jakékoli další chemické změny), je přírodního původu (z přírodních surovin s následnou chemickou změnou), je z udržitelných surovin (záleží na kompletním zemědělském cyklu použité suroviny) [17], je veganského původu (neobsahuje suroviny živočišného původu). 

Další kategorií jsou informace uvedené na obalu [17, 18]. Například kritéria pro udělení certifikace „EU Ecolabel“ zohledňují na jedné straně biologický rozklad tenzidu, na druhé straně toxicitu vůči vodním organismům, vyloučení užití některých látek a směsí při výrobě, produkci mikroplastů, použití druhotných obalů a některých kombinací materiálu v obalech (např. kombinaci polystyrenu PS a polyvinylchloridu PVC s polethylentereftaláty PET, polypropylenem PP či polyethylenem s vysokou hustotou HDPE) kvůli následné špatné recyklaci. Tato známka je platná po dobu jednoho roku [17, 19]. 

Jedním z dalších příkladů greenwashingu u kosmetických výrobků může být i užívání loga s králíčkem v kruhu či trojúhelníku. Toto logo znamená, že „výrobek nebyl testován na zvířatech“. Takové označení je v Evropě do velké míry zbytečné, protože testování kosmetických výrobků na zvířatech je v EU zakázané už od roku 2004 a prodej výrobků, které byly testovány na zvířatech, je v EU zakázán od roku 2013. Navíc některé kosmetické firmy upustily od testování svých produktů na zvířatech už v 80. letech minulého století [20, 21]. Je však nutné dodat, že je na světě stále velké procento zemí, kde jsou testy kosmetických surovin na zvířatech bohužel běžné, nebo dokonce vyžadované.

Mezi platné, ověřené certifikáty, které můžete na výrobcích sledovat, jsou například již zmíněná Ecolabel, Ecocert, CPK (Certifikovaná přírodní kosmetika), NaTrue, Cruelty Free International či Cruelty Free Vegan (udělované společností PETA) aj. Každý certifikát, jeho význam a pravost, lze dnes rychle na internetu ověřit (např. https://www.fyto-kosmetika.cz/magazin/default/certifikaty-prirodni-kosmetiky/). Stejně tak se dnes dají lehce dohledat bližší informace o surovinách, ze kterých se výrobek skládá, například i pomocí aplikace https://cosmileeurope.eu/. Podrobné informace stran legislativy a dalších náležitostí kosmetických přípravků lze najít na stránkách Kosmetologické společnosti ČR (https://www.kosmetologie.cz/). Tvrzení používaná na obalech v souvislosti s kosmetickými přípravky upravuje Nařízení Komise (EU) č. 655 z roku 2013 [1; 22 (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=CELEX%3A32013R0655)].

Závěrem

Na první pohled nelze poznat, zda jedna kosmetická značka je šetrnější k životnímu prostředí než druhá. Stejně tak je tomu u dvou různých kosmetických výrobků. Kritérií, podle kterých se dá na tento problém dívat, je mnoho. Na výrobku lze většinou najít označení různých certifikací, stejně jako základní složení. Pravost certifikátů i význam a původ jednotlivých složek lze dnes na internetu rychle dohledat, existují pro to i mobilní aplikace.

Dále je důležité, co od daného výrobku zákazník čeká: Aby dobře čistil? Aby se dobře roztíral? Aby byl vyrobený pouze z obnovitelných surovin pocházejících z ekologicky udržitelných plantáží? Aby byl pouze lokálního původu? Aby byl v recyklovatelném obalu? Jedná se o různá kritéria, dle kterých lze kosmetické značky a jejich výrobky porovnávat.

Detergenty a kosmetické produkty patří mezi výrobky denní potřeby a tvoří nezanedbatelnou položku v rámci globálních tržeb. Ze své podstaty se proto světové firmy snaží cílit na koncové zákazníky různými metodami. Greenwashingu se může dopouštět vědomě či nevědomě jakákoli firma, není to ošetřeno žádným pevným legislativním rámcem a problém je to spíše etický. Vždy však záleží na spotřebiteli, zda na něj zvolená strategie funguje a zda si výrobek nakonec koupí.

Pro Zeptej se vědce odpovídala Veronika

Zdroje:

[1] https://vydavatelstvi.vscht.cz/katalog/publikace?isid=978-80-7592-056-0 

[2] https://doi.org/10.1186/s12302-021-00466-2 

[3] https://doi.org/10.1186/s12302-021-00466-2 

[4] https://hero.epa.gov/hero/index.cfm/reference/details/reference_id/7311176 

[5] https://www.iso.org/standard/65197.html

[6] https://environment.ec.europa.eu/topics/chemicals/reach-regulation_en?prefLang=cs, staženo 17. 11. 2024 

[7] https://ec.europa.eu/safety-gate-alerts/screen/search, staženo 17. 11. 2024 

[8] https://rspo.org/as-an-organisation/certification/, staženo 17. 11. 2024 

[9] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/cs/TXT/?uri=CELEX%3A32023R1115, staženo 17. 11. 2024 

[10] https://dspace.uc.ac.id/handle/123456789/6930 

[11] https://doi.org/10.1186/s12302-020-0300-3 

[12] https://www.nielsen.com/us/en/insights/reports/2015/the-sustainability-imperative.html, staženo 18. 7. 2024

[13] Garfield, J. (1991). Beware: green overkill. Advertising Age, 62(5), 26-26. 

[14] https://doi.org/10.1007/s10551-020-04461-0 

[15] https://sinsofgreenwashing.com/, staženo 18. 7. 2024

[16] https://www.diva-portal.org/smash/get/diva2:1562569/FULLTEXT01.pdf  

[17] https://doi.org/10.1016/j.scp.2022.100851 

[18] https://doi.org/10.1002/9781118676516.ch13 

[19] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A32014D0893 .

[20] https://doi.org//10.31782/IJCRR.2020.121424 

[21] https://www.europarl.europa.eu/news/cs/press-room/20180219IPR98116/animal-testing-of-cosmetics-meps-call-for-worldwide-ban, staženo 18. 7. 2024 

[22] https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/ALL/?uri=CELEX%3A32013R0655, staženo 17. 11. 2024 

Další čtení prověřené autorem:

• https://www.ekonews.cz/co-je-greenwashing/, staženo 18. 7. 2024
• https://www.zerowastelife.cz/blog/greenwashing-co-to-je-a-jak-ho-rozpoznat, staženo 18. 7. 2024
• https://taobe.consulting/natural-and-organic-claims/, staženo 18. 7. 2024 

Obsah 95 % či 96 % látek přírodního původu deklaruje na obalu většina kosmetických výrobků. Zbývající procentuální obsah většinou tvoří látky, které ve výrobku plní technologickou funkci, například konzervanty (osobní průzkum v obchodě 🙂 )