Je normální, že někdy máme pocit, že jsou naši spolužáci pomalejší nebo méně chápaví nebo že dělají věci úplně jinak, než bychom očekávali. Tenhle dojem ale často nevypovídá o tom, jací opravdu jsou. Psychologie nám popisuje několik jevů, které nám pomohou pochopit, jak zkresleně můžeme vnímat ostatní. Možná stojí za to zamyslet se nad tím, proč nás někdy napadne nazývat spolužáky hanlivě.
Klima třídy
Prvním důvodem, proč mi může připadat, že mám ve třídě samé „blbce“, je nedobré klima třídy. Co to je?
Klima třídy je „atmosféra“ – patří do ní to, jak třída vypadá (barvy, nábytek, uspořádání), jak jsou studenti/žáci podporováni v učení a v neposlední řadě sociální dimenze →
jak spolu spolužáci vycházejí a jaké mají vztahy.
Důležitou součástí vztahů ve třídě je to, jak moc třída drží při sobě – to můžeme nazvat „soudržnost skupiny“. Když je třída soudržná, znamená to, že se spolužáci většinou cítí dobře, podporují se vzájemně a mají podobné hodnoty. A to důležité – záleží jim na sobě navzájem.
Výzkum ukazuje, že když je ve třídě přátelské a bezpečné prostředí, spolužáci se častěji zastanou někoho, komu se děje něco nepříjemného nebo kdo čelí urážkám. Naopak ve třídách, kde se nad nadávkami nebo nenávistnými projevy mávne rukou, je větší šance, že je žáci začnou používat také [1].
Jak si tvoříme obrázek o druhých
Když jsme ve třídě (nebo v jiné skupině mezi lidmi), neustále si děláme obrázek o tom, jací druzí jsou. Někdo nám připadá sympatický, někdo otravný, někdo chytrý a někdo zase úplně jiný. Tyto dojmy nevznikají náhodou – je to způsob, jakým vnímáme a hodnotíme ostatní lidi – jejich chování, vlastnosti, nálady nebo záměry vnímáme ale vlastním „objektivem“, takže může docházet ke zkreslení, která ovlivňují to, jak spolu ve třídě vycházíme. Odborníci tomu říkají sociální percepce. [2].
Každý má své vlastní představy o tom, jak různé osobnostní rysy (vlastnosti člověka) pasují k sobě navzájem. Pokud si na základě jedné nebo několika charakteristik vytvoříte počáteční špatný dojem, může to ovlivnit, jak celkově druhého vnímáte. Odborně se tomu říká teorie implicitní osobnosti – „implicitní“ zde znamená nevědomý nebo automatický; jde o to, že tyto představy o osobnostech často fungují bez toho, aniž bychom si je plně uvědomovali.
To, co jsme se o někom dozvěděli nebo co jsme s ním zažili dříve, často hodně ovlivňuje, jak ho vnímáme nyní. Pokud jste měli na začátku špatnou zkušenost nebo slyšeli něco negativního o některých spolužácích, může se vám snadno vytvořit trvalý špatný dojem, i když teď už nemusí být pravdivý (odborně se tomu říká . efekt primárnosti) [3].
Jak si vysvětlujeme chování druhých
Další možným vysvětlením, proč si někdy myslíme, že máme ve třídě samé “blbce“, je způsob, jak vysvětlujeme chování druhých (tzv. atribuční předpojatost).
- Sklon přeceňovat osobní příčiny a podceňovat okolnosti:
Lidé mají často sklon si myslet, že chyby ostatních jsou jejich vlastní vinou („takový je“), a nepřemýšlet o tom, že za to může situace nebo okolnosti. U sebe naopak chyby omlouváme – „já za to nemohl, byla to těžká situace“. - Sklon chránit vlastní sebeobraz:
Člověk si rád udržuje dobrý pocit o sobě. Pokud vidíme ostatní jako „blbce“, může to náš pocit vlastní chytrosti posílit. - Klamná shoda:
Máme také sklon si myslet, že ostatní lidé myslí a cítí stejně jako my. Pokud se považujeme za chytré, očekáváme, že ostatní budou chytří stejným způsobem jako my. Když tomu tak není, můžeme je považovat za hloupé [2, 3].
Často není problém v lidech kolem nás, ale v tom, jak se na ně díváme. Možná kolem sebe nemáme jen samé „blbce“, jak se někdy v návalu emocí zdá. Možná stačí změnit úhel pohledu a podívat se pozorněji.
Pro Zeptej se vědce odpovídala Pavlína
Zdroje:
[2] Sociální psychologie | Bookport
[3] Parkinson, B. (2012). Social perception and attribution. Hewstone, M., Stroebe, W., Jonas, K.(red.) An Introduction to Social Psychology, 55-90.