To je velmi zajímavá otázka, která ovšem vyžaduje hlubší zkoumání tvorby, vedení a vnímání bolesti jako takové.

Receptory – čím vnímáme okolí

Naše kůže a podkoží jsou vybaveny řadou malých útvarů, složených z jedné či více buněk, které slouží k vnímání různých podnětů a která nazýváme smyslová (receptorová) tělíska, nebo zkrátka receptory. Vnímané jevy receptory dále zpracují a předají našemu centrálnímu nervovému systému (CNS), který si je překládá a vyhodnocuje ve vyšších nervových centrech. [1]

Receptory jsou vybaveny různými mechanismy pro vnímání teploty (termorecepce), dotyku (mechanorecepce; například vnímání vibrací či tlaku), ale i chemických podnětů (chemorecepce). [1]

Celá řada těchto receptorů, včetně specializovaných zakončení nervových buněk (tzv. nociceptory, tj. receptory specializované přímo na vnímání bolesti), při poškození tkáně vysílá signály do CNS, a ten tyto signály překládá jako bolest, popřípadě štípání či pocit pálení. Intenzita vjemu receptoru nicméně nemusí odpovídat intenzitě námi vnímané bolesti. [4, 8]

Zánět – odpověď na poškození i mikroorganismy 

Pakliže se jakýmkoliv způsobem zraníte tak, že si poškodíte kůži a vystavíte podkoží vnějšímu prostředí, tkáň pod kůží reaguje jak na samotné poškození, tak i na případnou přítomnost bakterií, které se mohly z povrchu kůže do rány dostat. Tento proces označujeme jako zánět a slouží k tomu, aby se rána mohla začít hojit (obdobný děj funguje i případě tepelného poranění či tupé rány). [6]

Náš nervový systém tyto změny vnímá a chce předejít dalšímu poškození. Například když nás zabolí ruka, uhneme s ní. [4]

Zánět je velmi složitá reakce těla a podílí se na ní řada buněk, které uvolní množství chemických sloučenin. Chemické složky, které se při zánětu uvolní, jsou ovšem schopné ovlivnit také receptory (řekněme „usnadnit“ jim vnímání podnětů, tzv. hypersenzibilizovat je), receptory poté vnímají podněty jinak než normálně. [2, 8, 10]

Bolest poté můžeme vnímat silněji než obvykle (takovému stavu říkáme hyperalgezie). Nebolestivé podněty se stávají bolestivými (alodynie) nebo je vnímáme jako nepříjemné “mravenčení” nebo štípání (dysestezie). Obdobné nepříjemné pocity také mohou vznikat bez vyvolávajícího podnětu (takzvané parestezie, často zažité jako “mravenčení rukou”). [4]

Složení kohoutkové vody vs. mezibuněčné prostředí 

Proudící kohoutková voda nepůsobí na ránu pouze mechanicky, ale má taktéž jiné chemické složení než voda běžně přítomná mezi buňkami (tzv. intersticiální tekutina). 

Kohoutková voda je kyselejší, má nižší množství rozpuštěných látek schopných vázat vodu (nižší osmotický tlak), což podporuje přesun vody do okolních buněk. Jakmile tedy přijde rána do kontaktu s vodou, buňky jsou vystavené jinému prostředí, než ve kterém se běžně vyskytují, a na to reagují především bílé krvinky, které uvolní další látky podporující zánět a hojení. To poté naše tělo vnímá jako štípání. [7, 9]

Odpověď a něco závěrem 

Pokud tedy tekoucí voda stimuluje receptory v poškozené tkáni (mechanicky i chemicky), vnímáme ji jinak a silněji než obvykle a naše centrální nervová soustava takovou stimulaci vyhodnocuje jako bolest, štípání či pálení.

Jen pro zajímavost uvádím, že mechanismus vedení bolestivých signálů je v CNS na několika úrovních upravován, a to již v míše. Krásným příkladem je vrátková teorie bolesti, která vysvětluje, proč vjemy jako vibrace, dotyk a chlad dokáží tlumit bolestivý vjem. Pokud bychom aplikovali chladnou tekoucí vodu (má i jistý vibrační účinek) např. na kůži, kam jsme se uhodili nebo kde jsme se spálili (bez otevřené rány), stimulujeme receptory pro vibrace a chlad, které naopak bolest z úderu nebo spáleniny na úrovni míchy tlumí, jelikož signály pro vibrace a chlad v míše jako vrátka uzavírají signály z receptorů pro bolest. Krásným příkladem je úleva od bolesti při mírném popálení pomocí ledu nebo tekoucí vody. [5]

Za zmínku stojí též poměrně nedávný objev mechanismu vnímání tepla při bolestivých teplotách, za který byla v roce 2021 udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství. [3]

Pro Zeptej se vědce odpovídal David

Zdroje:

[1] Barrett, K. E. (2009, Chapter Properties of Sensory Receptors). Ganong’s review of Medical Physiology. http://ci.nii.ac.jp/ncid/BA91005601

[2] NIH study reveals how inflammation makes touch painful. (2025, May 7). National Institutes of Health (NIH). https://www.nih.gov/news-events/news-releases/nih-study-reveals-how-inflammation-makes-touch-painful

[3] Zylka, M. J. (2021). A Nobel Prize for sensational research. New England Journal of Medicine, 385(25), 2392–2394. https://doi.org/10.1056/nejmcibr2116227

[4] RŮŽIČKA, Evžen et al. Neurologie. 1. vydání. Praha : Stanislav Juhaňák – Triton, 2019. ISBN 978-80-7553-681-5.

[5] Vrátková teorie bolesti. (2018, December 25). https://www.treemed.cz/index.php/vratkova-teorie-bolesti

[6] NCI Dictionary of Cancer Terms. (n.d.). Cancer.gov. https://www.cancer.gov/publications/dictionaries/cancer-terms/def/inflammation

[7] Kennard, A. S., & Theriot, J. A. (2020). Osmolarity-independent electrical cues guide rapid response to injury in zebrafish epidermis. eLife, 9. https://doi.org/10.7554/elife.62386

[8] García-Domínguez M. Injury-Driven Structural and Molecular Modifications in Nociceptors. Biology. 2025; 14(7):788. https://doi.org/10.3390/biology14070788

[9] Gault, W. J., Enyedi, B., & Niethammer, P. (2014). Osmotic surveillance mediates rapid wound closure through nucleotide release. The Journal of Cell Biology, 207(6), 767–782. https://doi.org/10.1083/jcb.201408049

[10] Widgerow, A. D., & Kalaria, S. (2012). Pain mediators and wound healing—Establishing the connection. Burns, 38(7), 951–959. https://doi.org/10.1016/j.burns.2012.05.024