Praxe uctívání svatých

Delší dobu mi hlavou vrtá otázka, na kterou se mi nepodařilo najít nikde odpověď, včetně míst, která jsou jaksi u zdroje. Ale k věci: v katolické a protestantské církvi funguje uctívání materiálních pozůstatků a ostatků (relikvií) blahoslavených, svatých a jinak pro církev významných osob.

Uctívání svatých je praxe rozšířená zejména v katolické církvi. To neznamená, že jiné křesťanské církve nemají své světce – světci existují například v pravoslavné nebo anglikánské církvi [1]. Úcta ke svatým je ale mimo katolickou církev jen málo nebo vůbec spojena s jejich ostatky. Například v luteránském církevním kalendáři jsou svatí sice připomínáni, ale jejich chápání je oproti katolictví odlišné a jejich připomínání nijak nesouvisí s jejich ostatky [2]. V jiných protestantských církvích světci neexistují vůbec.

Oproti tomu v katolické církvi je uctívání svatých a blahoslavených osob přímo spojeno s úctou k jejich ostatkům [3]. Může se jednat o části těla blahoslavených či svatých nebo o výjimečné předměty, které s danou osobou přicházejí do kontaktu (např. látka). Institucí, která má v rámci římské kurie otázku blahořečení a svatořečení na starosti, je tzv. Dikasterium (dříve Kongregace) pro blahořečení a svatořečení [4].

Relikvie v moderní době

Jak jsem se dozvěděla, nezbytnou součástí rituálu vedoucího ke svatořečení bylo vyzdvihnout ostatky na oltář a předložit je věřícím k uctívání a také po této události pro stejný účel relikvie uchovat. Tomu rozumím a samozřejmě znám z mnoha kostelů a chrámů, např. i z chrámu sv. Václava v Olomouci, kde je uložena relikvie Matky Terezy. K ní a např. také Janu Pavlu II., tedy relikviím moderní doby, je můj dotaz: Jak se pracuje s tělem významné osoby, u které se v budoucnu předpokládá svatořečení?

Části těla, ze kterých může být vytvořena relikvie (např. krev nebo vlasy), mohou být získány ještě za života dané osobnosti. Děje se tak pouze souhrou okolností nebo z iniciativy jednotlivců, kteří s danou osobností přichází do kontaktu. Nejedná se tedy o praxi, která by byla oficiálně podporovaná nebo systematicky vykonávaná. Konkrétním příkladem zisku takové budoucí relikvie může být krev odebraná r. 2005 papeži Janu Pavlu II. v době těsně před smrtí za účelem případných autotransfuzí. Tato krev byla pak několik let skladována v římské nemocnici Ospedale Pediatrico Bambino Gesù. Část krve byla předána jako dar papežovu osobnímu sekretáři kardinálu Stanisławu Dziwiszovi [5]. V roce 2011 byla tato krev vystavena k uctívání při procesu papežovy beatifikace (prohlášení za blahoslaveného). Dalším příkladem jsou ostříhané vousy Maxmiliána Kolbeho (zemřel r. 1941, svatořečen r. 1982) uchovávané v klášteře Niepokalanów poblíž Varšavy. Kolbeho vousy byly cíleně uchovány člověkem, který vnímal Kolbeho jako mimořádnou osobnost. Část vousů-relikvie Maxmiliána Kolbeho je uložena od r. 2020 v kapli svaté Bohorodičky Marie Matky Církve v polském Sejmu [6].

Relikvie v minulosti

A víme, jak to bylo dřív? Např. u Matky Terezy je uvedeno, že byla pohřbena, zároveň ale také to, že její relikvie jsou uloženy po celém světě.

Také v případě relikvií svaté Matky Terezy z Kalkaty se může jednat o malé kusy látky napuštěné její krví, případně o relikvie vyrobené z jejích vlasů. Relikvie Matky Terezy jsou v České republice k vidění například v katedrále sv. Václava Olomouci nebo v Kostele Svatého Ducha v Ostravě [9, 10]. V případě starších světců a světic se mnohem častěji jedná o kosti nebo jejich úlomky. Není výjimečné, že ostatky jednoho člověka jsou uloženy v relikviářích po celém světě, ať už v majetku církve nebo v soukromém vlastnictví jednotlivců. Ačkoliv je v současnosti zakázáno s relikviemi obchodovat, v minulosti bylo možné jejich darování nebo směna. Jelikož relikvie byly vysoce ceněné předměty, docházelo k dělení těl svatých na větší množství částí, ale také k výrobě nepravých relikvií. Můžeme oprávněně předpokládat, že do oběhu v průběhu času vstoupilo, např. formou zázračných nálezů, množství podvrhů, které ve skutečnosti nesouvisejí se svatořečenými osobami, ale byly v určité době považovány za pravé. Autenticitu (pravost) takových relikvií je nicméně v současné době nemožné ověřit vědeckými metodami.

Problematika exhumace

Probíhá tedy později exhumace za účelem získání takových relikvií? Jak se církev vypořádává s „rušením mrtvého v jeho odpočinku“? Rozděluje se celé tělo? Jak a kdo rozhodne, co relikvií bude a co případně ne?

Exhumace není tak problematický akt, jak by se mohlo zdát. Koncept rušení posledního odpočinku je spíše laický a exhumace jako akt může probíhat, pokud jsou dodrženy platné právní předpisy. Platí, že pokud se v současnosti připravuje blahořečení nějaké osoby, tak je její případné potomstvo vyzváno k tomu, aby ostatky darovalo katolické církvi [11]. S tělesnými ostatky pak může být manipulováno, ať už se jedná o přesun těla nebo odebrání části ostatků za účelem vytvoření relikvie. V současnosti se celé tělo nerozděluje a podle vatikánských pravidel (přesněji pravidel Apoštolského stolce) by mělo docházet k odebírání jen těch fragmentů těla, které jsou již přirozeně oddělené [12].

Potvrzení pravosti

Vydává i dnes papež certifikát o pravosti relikvie, jak tomu bylo dříve?

Autenticita jakékoliv relikvie blahoslaveného nebo svatořečeného člověka v prostředí katolické církve musí být garantována církevní autoritou. Vystavení a podepsání certifikátu o pravosti dané relikvie je podle dnes platných církevních pravidel v kompetenci postulátora (člověka pověřeného procesem svatořečení nebo kanonizačním procesem), biskupa (tedy i papeže) nebo jimi pověřené osoby [13].

Pro Zeptej se vědce odpovídala Terka