Když posypeme sníh solí, docílíme vždy toho, že dojde ke snížení bodu tání vody. To v zimě vede k tomu, že je pro roztátý sníh těžší opět zmrznout a vytvořit tak ledovou vrstvu. Ovšem solení silnic má význam jen tehdy, když je nad asfaltem pouze tenká vrstva roztátého sněhu.

U lyžařských závodů opět platí, že přidání soli – typicky se používá běžná kuchyňská sůl nebo dusičnan amonný [1] – vede ke snížení bodu tání. To znamená, že svrchní vrstva sněhu, která již obsahuje nějakou vodu, začne ještě víc tát, jelikož bude mít vyšší teplotu, než je nově snížená teplota tání. Tání je proces, který spotřebovává hodně tepla. Toto teplo se odebere ze spodních vrstev sněhu, které díky ztrátě svého tepla zledovatí. Výsledkem je, že jsme dostali kompaktní vrstvu sněhu, která je částečně zledovatělá.

Když si to tedy shrneme: Solení vede vždy ke snížení bodu tání. Skutečnost, že silničáři a správci lyžařských tratí dosahují solením zjevně protichůdných jevů, je dána tloušťkou vrstvy sněhu, kterou solíme. Kdybychom solili asfalt s vyšší vrstvou sněhu, vytvořili bychom na něm slušnou lyžařskou trať. Obdobně když správci tratě posypou solí pouze tenoučkou vrstvu sněhu, nedostanou kvalitní trať, ale jen roztátý sníh, na kterém se závodit nedá.

Na závěr jedna perlička. K výše popsanému procesu může dojít i bez přidání soli, tedy přirozenou cestou. Pravidelně tento efekt nastával v jarních měsících v Japonsku, kde dostal tradiční označení „shimi-watari“. Shimi-watari nastává nad ránem, kdy se vrchní vrstva sněhu s vodou, roztátá z předchozího dne, ochladí přes noc vyzařováním tepla, a tak vrstva pod ní částečně zledovatí. Bohužel v důsledku globálního oteplování tento efekt v posledních letech mizí [2].

Pro Zeptej se vědce odpovídal Vítek

Zdroje:

[1] Klein S. „Measuring snow properties relevant to snowsports & outdoor.“ Östersund, Sverige: Mittuniversitetet (2019).

[2] Kobayashi T. et al. „Hardening of snow surface – natural/artificial“ Snow Engineering (2000)