Tím, že jsou společnosti po celém světě rozdělené, se zabývají vědci již několik desetiletí. Tento jev lze popsat prostřednictvím několika indikátorů. V poslední době nejčastěji hovoříme o tzv. polarizaci společnosti, jejíž výzkum se postupně objevil nejen v USA, kde ji lze měřit o něco lépe díky existenci dvou silných politických stran [1], ale rovněž v zemích, kde existuje více politických stran a kde se postupně nahromadily problémy, jež naznačovaly silné vnitřní rozpory [2]. Maximálně od 70. let 20. století se navíc rychle rozšiřuje počet politicky relevantních témat. Důležitými se nově staly tzv. postmateriální hodnoty, jež primárně neodrážejí ekonomickou situaci společnosti a mezi něž můžeme zařadit třeba otázky ochrany životního prostředí nebo otázky rovnosti a lidských práv (například rovnost genderovou, rasovou či sociální) [3]. I prosazování těchto agend však přineslo svůj odpor v podobě konzervativních hnutí [4], a slouží tak jako jeden z příkladů toho, na jakém poli se otevřela fronta nového politického konfliktu.

Zároveň nelze ve vývoji politiky posledních desetiletí ignorovat nástup éry sociálních sítí, které od základu proměnily lidskou komunikaci. Sociální sítě postupně zlikvidovaly dominantní postavení tzv. gatekeepers (česky bychom řekli „těch, kteří kontrolují informace“), kteří filtrovali obsah médií a do značné míry tak rozhodovali o tom, jaké informace se do společnosti dostanou. V prostředí sociálních sítí je každý názor relevantní, každý názor je mnohem více viditelný a také lépe dostupný [5], zároveň pak sociální sítě a jejich algoritmy samy pracují se zvýrazňováním konfliktních a emočně více zabarvených příspěvků. Všechny tyto atributy znamenají, že i politické konflikty jsou díky tomu lépe vidět a jsou bezprostřednější. S tím souvisí i nástup fenoménu politického populismu, který programově rozděluje společnost na „my“ a „oni“ [6] a jehož základní doktrínou je tohoto rozdělení využívat pro prosazování vlastních politických cílů.

Pokud se máme bavit o vnitřním rozdělení společnosti, je potřeba si nejprve říct, zda jej považujeme za kompletně negativní. Dynamická vnitřní debata totiž znamená nestrnulost, pluralitu, a naopak absolutní kontrola jednoho názoru, jehož nositelem je celá společnost, je znakem totality [7]. Zároveň bychom ale měli chtít, aby se vnitřní přirozené rozdělení společnosti neprojevovalo neustálými, nikdy nekončícími konflikty.

Receptem na léčbu konflikty nemocné polarizované společnosti je překonávat ty její znaky, které polarizaci a vnitřní rozštěpení podporují. V praxi to znamená například zvyšovat její odolnost vůči vnějším vlivům a dezinformacím, které se v prostředí sociálních sítí snadno šíří a zároveň mají za cíl rozdělení ještě více prohlubovat. Boj proti těmto manipulativním zprávám odstraňující následky své ovoce sám o sobě nepřinese, vzdělávání a budování odolné společnosti prostřednictvím zlepšování mediální gramotnosti a uplatňování mechanismů vedoucích ke zvýšení důvěryhodnosti demokratických institucí má ale prokazatelně pozitivní efekt [8]. Důležité je rovněž snažit se i na úrovni jednotlivce přispět ke kultivaci veřejné debaty, a to zejména na sociálních sítích, jejichž vliv na tříbení názorů neustále roste. V neposlední řadě je ale také třeba podporovat zodpovědné politiky, kteří nestaví své portfolio prosazovaných myšlenek na konfliktních tématech a jejichž politickou doktrínou není rozdělování společnosti na „my“ a „oni“.

Pro Zeptej se vědce odpovídal Aleš