0168 Proč si nic nepamatujeme z raného dětství?

Odpověď

Neschopnost vybavit si zážitky z raného dětství označujeme jako infantilní (dětskou) amnézii. Přestože tento fenomén byl a je intenzivně studován, nemá pro něj věda v současnosti jednoznačné vysvětlení.

Vzpomínky označujeme jako tzv. epizodickou paměť, schopnost vybavit si soubor prožitků, které se vztahují k určitému času a prostoru – popisujeme je jako „co, kdo, kdy, kde“. Pro existenci epizodické paměti jsou v mozku důležité dvě struktury: hipokampus a mozková kůra. Zjednodušeně řečeno, hipokampus je nezbytný pro vznik nových vzpomínek a existenci krátkodobé paměti, zatímco mozková kůra je nezbytná pro vznik dlouhodobé paměti. Hipokampus i mozková kůra, stejně jako zbytek nervové soustavy, prochází v dětství intenzivním vývojem [1]. Dochází k tvorbě nových neuronů, přestavbám neuronálních sítí, maturaci (zrání) mozkových struktur a tento vývoj je ukončen teprve přibližně kolem 26. roku života právě maturací mozkové kůry [2].

Nejčastěji se tedy setkáváme s vysvětlením, že vyvíjející se mozek v prvních letech života zkrátka není vhodným prostředím pro dlouhodobé ukládání vzpomínek. Obecně lze říci, že čím jsme starší, tím spíše si budeme v budoucnu schopni vyvolat nějakou konkrétní vzpomínku nebo si vybavit konkrétní událost z naší minulosti [3]. Schopnost vytvářet dlouhodobé vzpomínky pak získáváme zpravidla někdy mezi třetím a čtvrtým rokem života [4, 5].

Dalším možným vysvětlením je absence emoční vyspělosti v raném dětství, což pravděpodobně souvisí s vývojem jiné struktury v mozku, amygdaly. Tato struktura spolupracuje s hipokampem a kůrou a dává vzpomínkám emoční kontext – spojuje konkrétní událost s emočním prožitkem. Studie ukazují, že právě vzpomínky s emočním kontextem se snadněji ukládají a přetrvávají v mozku déle než vzpomínky bez takového kontextu [6, 7].

V současnosti mezi vědci nepanuje shoda na tom, zda se vzpomínky z dětství neuchovávají vůbec („developmental theory“), nebo zda tyto vzpomínky v mozku existují, ale jsou uloženy v takové formě, která neumožňuje jejich jednoduché vyvolání („retrieval theory“) [8]. Přestože existují experimentální metody zaměřené na vyvolání takových vzpomínek, nejsem si vědom žádných studií, které by to jednoznačně prokázaly. Studium vyvolání vzpomínek navíc značně znesnadňuje fakt, že lidé jsou velmi náchylní k různým formám zkreslení, a tedy lze jen těžko odlišit skutečně vlastní vzpomínky na dětství od situace, kdy jsme „vzpomínku“ na událost v minulosti získali, např. prostřednictvím vyprávění rodičů/prarodičů apod.

Za Zeptej se vědce Ondřej

Mgr. Ondřej Vaňátko, Ústav experimentální medicíny AV ČR